Sondy Voyager odhalily nečekané interakce kosmického záření s magnetickým polem sluneční soustavy

15. 10. 2019

Voyager Sluneční soustava

Astronomové použili data z vesmírných sond Voyager 1 a 2 k detekci neočekávaného chování subatomárních částic na okraji sluneční soustavy. Využili k tomu sluneční erupci z roku 2012, kterou zachytily obě sondy uvnitř a vně sluneční soustavy. A právě díky tomu mohli vědci pozorovat na dvou místech různé chování subatomárních částic ze Slunce a kosmického záření přicházejícího z vnějšku sluneční soustavy.

Sluneční soustava, hranice

Image credit: NASA/IBEX/Adler Planetarium

Hranice sluneční soustavy se nachází v místech, kde se setkává sluneční vítr přicházející od Slunce a kosmické záření přicházející z mezihvězdného prostoru. Uvnitř sluneční soustavy není takové množství kosmického záření, protože je jednoduše přetlačeno slunečním větrem (určitá část kosmického záření však do sluneční soustavy přesto proniká).

Vlna vycházející ze Slunce byla v roce 2012 zachycena nejprve sondou Voyager 2, která se tehdy nacházela stále uvnitř sluneční soustavy. Šlo o tzv. GMIR (Global Merged Interaction Region), tedy vlnu, ve které se spojilo více slunečních událostí v jednu na cestě od Slunce k okraji sluneční soustavy.

O čtyři měsíce později vlna dorazila také k sondě Voyager 1, která se už nacházela v mezihvězdném prostoru. To byla pro vědce unikátní příležitost porovnat chování subatomárních částic na okraji sluneční soustavy z obou stran její hranice.

U Voyageru 2 tedy očekávaně došlo k poklesu kosmického záření přicházejícího ze všech stran, protože se sonda stále nacházela v oblasti s převládajícím vlivem Slunce. U sondy Voyager 1 však kleslo kosmické záření pouze u částic pohybujících se kolmo k magnetickému poli.

Toto chování vědci neočekávali a naznačuje existenci doposud neznámé struktury nebo procesů, které mají na kosmické záření vliv.