Astronomie se neustále vyvíjí, od prvních očí našich předků upřených k noční obloze, přes dalekohled Galilea, až po moderní infračervené nebo rentgenové teleskopy. Astronomie jde mílovými kroky kupředu a nejen díky novým technologiím, ale také za významného přispění nových pohledů na svět kolem nás. Dnes mohou astronomové pozorovat vzdálené objekty v různých částech elektromagnetického spektra, NASA ale chce jít ještě dál, chce zachytit gravitační vlny a pozorovat samotný velký třesk.
Lunární mise GRAIL (Gravity Recovery and Interior Laboratory), která začala na začátku letošního roku, je u konce. Oběma orbitálním sondám, které dostaly jména Ebb a Flow, totiž dochází palivo a do Měsíce stejně narazí. NASA rozhodla o tom, že sondy v plné rychlosti narazí do měsíčního povrchu a zakončí tak úspěšnou misi, jejímž cílem bylo získat data o gravitačním poli jediného přirozeného satelitu naší planety. I v této poslední však chtějí vědci získat nová data, tentokrát o efektivnosti využití paliva vesmírných sond.
Při pozorování planetky 1950 DA zjistili vědci z Unversity of Tennessee v Knoxville, že pouhá gravitace by ji nemohla udržet pohromadě, rotuje totiž příliš rychle a odstředivé síly by tak měly její jednotlivé části odtrhnout od sebe. Planetka rotuje tak rychle, že astronaut stojící na jejím povrchu by odletěl do vesmíru. Podle studie publikované v magazínu Nature jde o první důkaz, že v jádru planetek působí Van der Wallsovy síly, které je pomáhají držet v celku.
Za více než rok zkoumání planety Jupiter odhalila vesmírná sonda Juno nitro tohoto plynného obra jako doposud žádná jiná. Posledním poznatkem je fakt, že atmosférické pásy bouří sahají hluboko do nitra planety a nejsou jen povrchovým úkazem. Díky zkoumání magnetického a gravitačního pole planety získávají vědci také další cenné informace o tom, co se pod hustými mraky odehrává a jak vlastně nitro tohoto plynného obra vypadá.
Gravitace galaxií má na světlo zvláštní efekt, zakřivuje jej podobně jako lupa a deformuje tak světlo ze vzdálenějších zdrojů ve vesmíru. Astronomové toho využívají při pozorování vzdálených objektů a říkají tomu efekt gravitační čočky. Hubblův teleskop teď našel nejvzdálenější takovou čočku, nachází se ve vzdálenosti 9,6 miliard světelných let a pomáhá vědcům zkoumat ještě vzdálenější galaxii.